Oblast ↗kognitivní lingvistiky, která se zabývá jazykovými prostředky vyjadřujícími pohyb a polohu nějaké entity. Při analýze prostorových výrazů lze identifikovat několik základních sémantických kategorií: trajektor (trajector), mezník (landmark), region (region), směr (direction), cesta (path), pohyb (motion), referenční rámec (referential frame) a perspektiva (viewpoint). Prostorový výraz především nutně obsahuje trajektor (TR) (podle ✍Talmyho, 1975, a figuru podle ✍Levinsona, 1996). Trajektor je dynamickou entitou v pohybu, n. je statickou entitou, která se nalézá v určité poloze. Např. maminka v (1) a (2) je TR, který je v (1) statický a ve (2) dynamický:

Trajektorem může být i děj: maminka pracuje je ve (3) TR:

Poloha a pohyb TR se určují v souvislosti s další sémantickou kategorií – mezníkem (MZ) (podle ✍Talmyho, 1975, a pozadím (ground) podle ✍Levinsona, 1996). Práce v (1), (2) a kancelář ve (3) slouží jako MZ, který specifikuje polohu a pohyb TR. Spojení mezi TR a MZ je zprostředkováno sémantickými pojmy regionu a cesty. Region upřesňuje pozici MZ tím, že poskytuje konfiguraci prostoru, kde se nalézá MZ (✍Svorou(ová), 1994; ✍Zlatev, 1997). V č. region určuje řada předložek, např. v(e), na, mimo, u, kolem, okolo, mezi, nad, pod, před, za, po. Vedle regionu se užívají i jiné termíny: místo (place) ve formulaci ✍Jackendoffa (1983) a ✍Jackendoffa (1990), a konformace (conformation) (✍Talmy 2000). ✍Zlatev (2007) zpochybňuje Jackendoffovo tvrzení, že soubor funkcí míst (regionů) je v jazycích univerzální.

Co se týče cesty, je to sémantická kategorie charakterizující trajektorii reálného n. imaginárního pohybu TR vůči MZ (✍Lakoff, 1987 aj.). Cesta se skládá z nejméně tří základních částí – jejího začátku, průběhu a konce (✍Jackendoff, 1990; ✍Zlatev, 1997). Cesta se v mnoha jaz. liší od regionu, srov. ✍Heine & Claudi(ová) ad. (1991), ✍Zlatev (1997) a ✍Talmy (2000). Ukazuje se, že v č. podobně jako v jiných slovanských jaz. cesta a region mohou fungovat pomocí prefixace a předložkové vazby. Např. ve větách

má region stejný charakter obsahující vnitřní prostor, ale (4) sděluje začátek cesty, (5) konec cesty a (6) nulový stav (✍Zlatev, 2007) cesty.

V případě, že mezník není explicitně zmíněn, lze aplikovat sémantickou kategorii směr (direction). Např. v (7) a (8) se nedefinuje posun trajektoru vůči konkrétnímu MZ, ale určitým směrem (pryč z okolí mluvčího (7) a cestou opodál od mluvčího (8)):

Při analýze imaginárních pohybů TR se používá sémantická kategorie pohyb. Pohyb se vztahuje na reálné (vnímané) situace (např. skutečné přemístění hosta v (9) a vnímaný posun krajiny z okna vlaku v (10))

i na abstraktní (✍Langacker, 1987) n. virtuální (✍Talmy, 1996) situace. Např. věty (11)–(13) sdělují stavy, a proto nepředstavují cestu, a tedy je nelze dělit na součásti:

Sémantická kategorie pohyb umožňuje rozlišit (11‒13): (11) vyjadřuje průběh a (12‒13) konec imaginárního pohybu.

Poslední dvě prostorové sémantické kategorie jsou referenční rámec (RR) (referential frame) a perspektiva. Definice RR nejsou konzistentní a liší se od autora k autorovi (✍Zlatev, 2007). RR definuje jeden n. více referenčních bodů. Podle ✍Levinsona (1996) jsou tři typy RR: (i) RR „inherentní“ jako v předložkové frázi před domem (dům má automaticky přední část a zadní část díky svému geometrickým půrysu), (ii) RR „relativní“ jako v předložkové frázi před čárou (čára nemá fixní přední část ani zadní část), (iii) RR „absolutní“, mající geograficky-kvantitativní koordináty, např. na severu Londýna.

Referenční rámec nelze ztotožňovat s perspektivou, tj. zorným úhlem, odkud se díváme na MZ. V některých situacích polohu MZ určuje perspektiva. Je pravdou, že ve větách (14), (15) je RR relativní a situace se liší perspektivou:

Situace v (14) je vnímána z hlediska mluvčího, zatímco situace v (15) je vnímána z hlediska Jitky. Jsou však jiné situace, které jsou analyzovatelné nikoli perspektivou, ale jedině prostřednictvím RR (✍Levinson, 1996). Např.:

(16) i (17) jsou situace vnímané z hlediska mluvčího, které se liší svým RR: (16) je situace prezentovaná v relativním RR, zatímco (17) je situace prezentovaná v inherentním RR.

Pojmy z p.s. mohou sloužit jako kostky, s jejichž pomocí člověk buduje model fyzikálního světa. Podle ✍Piageta (1936) prostorové pojmy jsou důležité pro kognitivní rozvoj člověka. Dítě poznává fungování okolního světa manipulací s věcmi – jejich posouváním, házením, osaháváním. Tyto konkrétní prostorové vztahy jsou pak východiskem konceptualizace abstraktnějších vztahů. Např. společenské pozice n. důstojnost jsou vnímány prostorově či vertikálně (hierarchicky): lidé mají „vysoké postavení“, zmiňuje se, „jak hluboce klesl […] národ“. Studium prostorových výrazů umožňuje poznat osvojování a rozvoj jazyka. Významu prostorových metafor při konceptualizaci světa a formování kultury se věnují ✍Lakoff & Johnson (1980).